Co jsem ještě nezapomněl aneb Co život dal i vzal

Praha 7. dubna 2018

Jak léta plynou, a člověk stárne, zdá se mu, že čas vyměřený pro jeho pozemskou pouť se pořád zrychluje a tudíž krátí. Natolik, že ho nutí ohlížet se za životem. Přemýšlet, co mu dal a co vzal. Dumat, zda všechno udělal tak jak měl a chtěl, zda činil správné kroky či nikoliv. Zda pokaždé jednal tak, aby o sobě nikdy nemusel pochybovat.

Jak naložit s bohatstvím v podobě nahromaděných zkušeností? Lze vůbec jejich nepřeberné množství předat dál? Jsou nepřenosné. Nicméně vždycky stojí za to poznat ty, k nimž se dopracoval někdo jiný. Není marné se jimi přehrabovat a přemítat, co bych asi na jeho místě udělal já sám. A také je důležité znát, čím žili naši předci, čím si museli projít. Co nám předali jako dědictví v balíčku rodinné paměti, abychom věděli, odkud a kam kráčeli. Abychom i my rozuměli cestě, po níž jdeme dál jako pokračovatelé rodů.

Žebráci v Minsku představovali šok

Přesně tohle udělal ing. Jiří Prokop, předseda Kruhu občanů ČR vyhnaných v roce 1938 z pohraničí. Dostalo se mi cti, že jsem se do jeho vzpomínek mohla začíst ještě dříve, než se objeví na pultech knihkupectví.

Lidská paměť je ošemetná. Rádi zapomínáme. Občas bezděčně, tu a tam i „programově“, abychom vymazali vzpomínky neradostné. Jiří Prokop se proto rozhodl papíru svěřit to, co mu ve tkáni paměti zůstalo. Svou knížku nazval příznačně – Co jsem ještě nezapomněl.

Nezapomněl, kde má uloženy babiččiny vzpomínky, která jako jediná z jeho předků po sobě zanechala vyprávění o svém nelehkém životě. Vanou z něj staré časy, které zdaleka ne pro každého měly příchuť čehosi krásného. „… do Vídně – na službu. Služba! O kéž bych bývala nikdy neokusila, co to je sloužit cizím lidem! Jak trpký bývá mnohdy chléb, třeba zasloužený nejtěžší prací, jak bolí a uráží člověka každá pohrdlivá poznámka o „služce“, která se považuje u těch „jemnocitných“ lidí za něco člověka méněcenného.“

Sotva kdo se asi podiví, že 28. říjen 1918 se pro tuto ženu stal šťastným datem v kalendáři i v životě.

„Dnešní den je pro nás svátečním dnem. Hned ráno byly všude vylepeny plakáty, sdělující všemu českému lidu, že stát československý stává se skutečností, že ode dneška jsme rovni všem jiným národům. V ulicích svátečně odění lidé, opestření barvou trikolór, červenobílé prapory vlály – všude samá radost, všude nadšení! Svoboda, svoboda – sdělovali si lidé navzájem – jako by ještě ten druhý o tom nevěděl – taková byla naše radost!“

Marně lidé doufali, že první světová válka bude válkou poslední. Pouhých dvacet let bylo Republice československé dáno, aby se mohla rozvíjet, aby se stala jednou z nejdemokratičtějších zemí v Evropě. Nad ní i nad starým kontinentem se kupila zlověstná mračna, páchnoucí zbraněmi, násilím, krveprolitím. Její občané se za ni hodlali bít. Mobilizace zastihla otce Prokopa, vystudovaného právníka, v Mukačevu. Jako většina Čechů chtěl jít do války. Považoval za samozřejmé, že svou vlast bude bránit. Dopadlo to však jinak.

Jak protektorátní časy prožíval malý špunt sotva odrostlý plenkám? Dokázal vůbec vnímat, že jeho maminka – Židovka – měla nařízeno nosit žlutou hvězdu? Pro její nositele v podstatě znamenala rozsudek smrti. Kvůli ní se, snad ze strachu, k rodině malého Jirky málokdo hlásil, málokdo se s ní stýkal. I když světlé výjimky se našly. V útlém dětství, když maminku nejvíce potřeboval, mu ji nacisté vzali. Natalie Prokopová, rozená Rothmanová, narozená 29. 3. 1915 v Užhorodu, byla dne 22. 9. 1942 deportována do Terezína a dále 6. 1. 1943 odvlečena do Osvětimi. Cesty zpět už pro ni nebylo.

Sotva lze popsat pocity muže, když po letech na zdi Pinkasovy synagogy mezi nacisty zavražděnými četl maminčino jméno. V Osvětimi zahynuli také oba její bratři a jejich matka.

Na zdi v Pinkasově synagoze je navždy zvěčněno i jméno autorovy maminky.

Autorovi bylo skoro pět let, když válka skončila. Z té doby má v paměti navždy vkopírovány dva obrazy. Den největší bombardování Ostravy, kde rodina žila, a zaprášené unavené muže, vojáky Rudé armády, a stejně tak unavené malé koně, táhnoucí těžká děla.

Nebylo dlouho od konce války a přišla další změna režimu. Může to člověk v osmi letech vnímat? Může, odpovídá si Jiří Prokop. Třebaže nemusí mít ve všem jasno, nemusí rozumět, oč jde, nicméně změnu nějak zaregistruje. Třeba tak, že jeho oblíbený časopis Junák najednou není k mání.

S nadhledem, s humorem i s notnou příměsí laskavosti Jiří Prokop popisuje svá další léta. Byť jej život nehýčkal, nestěžuje si. Pouze konstatuje.

Po maturitě šel studovat na Vojenskou technickou akademii. Z obyčejného živáčka se přeměnil na vojáka, ale ne ledajakého, nýbrž na vysokoškolského studenta. Vzpomínky na profesory, na studentské radovánky, na brigády na šachtě, na statování v divadle, každý přivýdělek se hodil, patří k nejvtipnějším pasážím knížky. Dlužno dodat, že autor, ač vzdělání technického, svůj příběh vypráví krásnou češtinou, k níž přistupuje s obrovskou úctou a pokorou.

Už coby absolvent vysoké školy, opatřen inženýrským titulem, se zapojil do procesu zvaného pracovní. Dařilo se mu. Opravoval děrnoštítkovou výpočetní techniku, což byla dobrá příprava na pozdější údržbu samočinného počítače. Když se časem roztrhl pytel se samočinnými počítači Minsk, neměl problém najít si nové zaměstnání. Spíše náhodně si vybral Čokoládovny v pražských Modřanech. V srpnu 1966 odjel na školení do běloruského Minsku. Vážil si toho. Byla to jeho první cesta za hranice Československa. Navíc vybaven letenkami do Moskvy, Leningradu, Rigy a Vilniusu, kde se vyráběla děrnoštítková zařízení. Setkání se sovětskou skutečností, zcela odlišnou od toho, jak ji popisovaly tehdejší československé sdělovací prostředky, bylo dílem šokující v tom špatném slova smyslu, dílem humorné.

Přišlo Pražské jaro, které v rozpuku tvrdě uťala invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa. „V prvních dnech jsem se snažil živit svůj optimismus představou, že budeme i přes okupaci pokračovat v nastoupeném směru, byť třeba pomaleji. Dnes to může vypadat jako naivita, ale naši představitelé se přece z nuceného pobytu v Moskvě vrátili, zůstali na svých místech, četl jsem nadále Literárky a později Politiku, náš soused v Hodkovičkách spisovatel Ivan Klíma se viditelně k emigraci nechystal – proč bych si to tedy nemohl představovat? Sám jsem o emigraci uvažoval jen krátce a nerozhodl jsem se pro ni,“ popisuje své tehdejší pocity Jiří Prokop.

Osmdesátá léta pro něj nezačala slibně. Sám na sobě stále více pociťoval známý úkaz, že když příliš vyčníváte nad davem, přibývá v něm nepřátel. Kromě toho jej potkalo vážné onemocnění plic. Dodnes není jasné, o jakou nemoc šlo. Až po roce od nástupu Gorbačova, kdy se vedle slova perestrojka objevil také pojem „glasnost“ poznal, že společnost čekají převratné změny.

Přišly po 17. listopadu 1989. Uvítal je, byť si zachoval vlastní úsudek a zdaleka ne na vše, co následovalo, nahlíží s porozuměním a s nadšením. Vadí mu privatizace provedené se zhasnutými světly. Tunelování, které připravilo přes tisíc rodin o peníze nastřádané na bydlení v H-systému, rozsáhlá a nesmyslná Klausova amnestie, která znemožnila stíhání těchto i jiných podvodníků, a také zabránila tomu, aby se okradení domohli spravedlnosti.

Rozpad Československa nevítal. Nejen proto, že tento fakt nesmírně povzbudil Sudetoněmecký landsmanšaft. Jeho členové to považovali za důkaz svého dávného tvrzení, že Československo byla chybná konstrukce. Navíc dospěli k přesvědčení, že nová skutečnost vytváří podmínky pro splnění jejich cílů. Tím hlavním bylo vrácení majetku zabaveného po válce na základě Pařížské reparační dohody. Do sporu s velmocemi se jim nechtělo, podotýká autor, a tak se snažili udělat hlavního viníka z prezidenta Edvarda Beneše. Povzbuzením pro ně byla také nedomyšlená omluva Václava Havla. Proto, vzhledem k válečným osudům jeho rodiny, pokládal za povinnost se zapojit do probíhajícího dialogu. Prvním krokem byla přihláška do Českého svazu bojovníků za svobodu. Později se stal členem Kruhu občanů ČR vyhnaných v roce 1938 z pohraničí.

Bylo dobře všechno, oč jsem se snažil a co jsem učinil? Odpověď na první otázku, kterou si položil, přenechává jiným, nejlépe čtenářům. Složitější je to s otázkou druhou, k níž přibyla ještě jedna. Jak má pohlížet na svou účast v koordinačním výboru Občanského fóra, když k němu patřil i Antonín Koláček, pozdější „uhlobaron“ Mostecké uhelné společnosti?

A poučení z toho všeho? Na základě svých životních zkušeností Jiří Prokop dospěl k závěru, že neexistují žádné lepší a zářnější zítřky. „Leda v bláhovém snu, z něhož po probuzení zjistíme, že se nic nezměnilo a vše je stejné jako dříve, pokud to není horší. Svět se vyvíjí, společnost rovněž, a podaří-li se nám vyřešit problémy, jež nás tíží dnes, přinese zítřek problémy nové. Nikdy nenastane „konec dějin“, ani podle představ Marxe o šťastné beztřídní společnosti, ani podle představ Francise Fukujamy o vítězství demokracie ve všech zemích světa, ale „tak pošetilé je srdce lidské, že vždy znovu doufá a důvěřuje v budoucnost, aniž se poučí ze svých omylů, a představuje si, že zítřejší den bude lepší dnešního,“ cituje Mika Waltariho z knihy Egypťan Sinuhet.

(Poznámka na konec: O tom, kdy se kniha dostane na pulty knihkupectví, budeme včas informovat.

 Jana Vrzalová

 

 

1 komentář: „Co jsem ještě nezapomněl aneb Co život dal i vzal

  • 7.4.2018 (12:46)
    Permalink

    Jsem ráda, že patřím k prvním čtenářům vzpomínek ing. Prokopa. Děkuji mu za důvěru, kterou mi prokázal, když mi svěřil text knížky, která teprve půjde do tiskárny.

    Reagovat

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *