Ladislav Žák: Budoucnost už je tu s námi…

Praha 4. března 2018

Dovoluji si trpělivého čtenáře seznámit se svým vystoupením na konferenci k problémům konfigurace globální ekonomiky, kterou u příležitosti století od svého založení pořádala Finanční universita při vládě Ruské federace. Příspěvek měl název „Budoucnost už je tu s námi…“

Konferenci předsedala prezidentka Finanční university Alla Georgievna Grjaznova, která nedávno oslavila významné životní jubileum,…proto onen bonmot v závěru.

Magnificence, spectabilis, professores, carissimi collegae…

Dámy a panové…

Scházíme se а projednáváme tu vážná společenská témata u příležitosti století existence Finanční univerzity při vládě Ruské federace.

Slovo „universitas“ ve svém původním významu znamená samosprávné společenství, obec profesorů a studentů, nadanou zvláštními právy a svobodami. Katolická církev, jako strážce a správce středověkého způsobu života a myšlení, začala po velkém schizmatu umožňovat vznik univerzit.  Jakkoliv jde o rozpor, „contradictio in adjecto“, můžeme říci, že univerzita byla ve své podstatě zvláštní podobou klausury. Klausury, která byla a je podstatou života v klášterech. Kláštery se církvi velice osvědčily, protože, byť izolovaně v jednotlivých klausurách, zvyšovaly její myšlenkovou i věroučnou rozmanitost a variabilitu. Daleko později, v polovině minulého století, byla tato myšlenka nazvána „zákonem nezbytné variety“ a stala se jedním ze základních kamenů moderní kybernetiky.

Kláštery byly i středisky, tvůrci a nositeli středověké vzdělanosti. University a jejich svobody byly jen dalším přirozeným krokem k variabilitě i k nové kvalitě vzdělanosti, když je církev vyjmula z vlastní jurisdikce a podřízenosti biskupovi. Církev si byla dobře vědoma skutečnosti, že aby mohla ovládat myšlení většiny, musí dát větší svobodu elitám, z nichž podstatná část bude následně s církví ochotně spolupracovat na ovládání většiny, další část elit se bude zabývat sama sebou a jinými nepodstatnými záležitostmi a se zbytkem a případným disentem už si církev vždy nějak poradí… Přitom si samozřejmě velmi pečlivě vybírala, vychovávala a vzdělávala vlastní elity vlastními silami.

Dovolte mi proto, abych ve svém vystoupení zůstal především z počátku na půdě univerzity a zabýval se právě  jejím společenstvím, jako důležitým obrazem stavu současného světa a jeho společenství.

Tvorba, existence a fungování univerzitního společenství se musí vrátit mezi hlavní cíle, které prostřednictvím svých univerzit společnost sleduje. Nemůžeme se na univerzitách neustále zabývat pouze tím, abychom vzděláváním vytvořili několik géniů v duchu doby, protože i když se nám to povede, jsou to vlastně už géniové minulosti. Nemůžeme se donekonečna ohánět statistikami, které vyzdvihují univerzity, jejichž absolventi si v praxi co nejvíce vydělají. Nemůžeme se ani spokojit s tím, že dokážeme docela dobře připravit absolventy těch oborů, které vycházejí z karteziánského dualismu, absolventy, kteří dobře zvládají tzv. vědotechniku, která sice pozdvihla mocensky naši kulturu, ale připravila ji o mnohé z toho, co nazýváme lidskostí.

V pozvání na konferenci se hovoří o řadě výzev, kterým dnes v našem světě čelíme. Nemyslím si, že to jsou kvalitativně zcela nové výzvy, protože jsou důsledkem problému, který je starý jako život a jeho evoluce. Náš život se odehrává ve věčném napětí mezi naším vnitřním konzistentním, konzervativním uspořádáním a rostoucím tlakem vnějšího prostředí na naši flexibilitu a performativnost. Možná ale z kvantitativního hlediska dochází pomalu k tomu, že jsme si sami pro sebe vytvořili svět, pro který jsme nebyli sami stvořeni. Začínáme vstupovat do období, kdy nás naše vlastní chyby a omyly prostě dohnaly a možná i tak trochu obklíčily. Evoluční teorie to nazývá obdobím přerušené rovnováhy. Pokud bych měl pojmenovat výzvy spojené s touto přerušenou rovnováhou svými slovy, řekl bych, že jde především o novou kvalitu poznání, uchopení a využití naší identity, za druhé o zvládání inovací a změn a do třetice o způsob uspořádání lidských společenství, a to především na prinicipech sousedství a snad i solidarity. Tyto výzvy nás oslovují na doslova na každé úrovni společenského uspořádání. Od nás samotných, přes naše bilaterální a rodinné vztahy až ke státům, impériím, nadnárodním společenstvím, kulturám a civilizacím.

Je naším osudem prožívat změny. Pokud přestanou přicházet nebo je přestaneme vnímat, jsme velmi pravděpodobně mrtví. Odtud ona moudrost moudrostí, která třikrát jinými slovy říká to samé, totiž, že život je změna, všechno je, konec konců, jinak a dokonalá je v životě snad opravdu jenom smrt.

Jako individua ani jako neuspořádaný kolektiv nejsme schopni samostatně čelit nárokům okolního prostředí, ale jako organizovaná skupina nebo společenství, jednoduše řečeno, jako tým, ano. Kdo by chtěl legendární podobenství na toto téma, tomu nabízím legendu o starém otci, třech bratřích a třech prutech, které dohromady nikdo nezlomí, ale každého zvlášť zlomí snadno. Toto myšlenkové bohatství je obsaženo snad ve všech mýtech tohoto světa, jeho civilizací a kultur. Není známa žádná civilizace nebo kultura, která by vznikla na individualistických principech, ale mnohé, které zkolabovaly, vykazovaly nějakým způsobem tendenci k individualismu. Měli bychom tedy, mimo jiné, přemýšlet o tom, zda naším největším problémem není namísto kapitalismu právě individualismus.

Kde jinde bychom měli směřovat k poznání a tvorbě společenství, které dokáže zvládat změny přerušené rovnováhy a své zkušenosti bude přenášet do životní praxe, než právě na univerzitách. Společenství učitelů a studentů univerzit, „universitas“ 21. století je to, co potřebujeme více než elitní absolventy, sólisty, než nelítostnou vnitrouniverzitní konkurenci mezi fakultami, katedrami, učiteli i studenty… Potřebujeme ji rovněž více než šedou masu, dav těžko rozeznatelných jedinců, která má jedinou vlastnost, a to tu, že je této šedé masy opravdu mnoho. Potřebujeme opravdovou univerzitní kulturu, která nejen vzdělává, ale především vychovává. Potřebujeme rozum, stejně morálku, poznání stejně jako krásu a víru.

Potřebujeme v univerzitních společenstvích opravdovou kulturu, potřebujeme kulturu jednoty práv a povinností, společně sdílený systém hodnot s výrazně emocionálním nábojem. Podstatné je, že sdílení hodnot musí být aktivní. Je to množství a kvalita emocí, které rozhodují o úspěšnosti organizace zejména při ohrožení a překonávání krizí všeho druhu. Je důležité si uvědomit, že klíčovým zdrojem těchto emocí jsou právě nerovnováhy, polarity pnutí, které vytvářejí odlišné potřeby a tendence, které na organizaci kladou vnější a vnitřní výběr. Tlak prostředí, který ve své extrémní podobě organizaci ničí, je tedy zároveň důležitou podmínkou její existence, protože tam, kde schází, ztrácí existence organizace jakýkoliv smysl. Symbolem v tomto smyslu mohou být moderní technologie a sociální sítě, které na jedné straně mnohé ničí, ale na straně druhé vytvářejí spoustu nových možností.

V souvislosti s termínem „kultura“ mi dovolte malou poznámku na velké téma „ruská kultura“ a zároveň se omlouvám se za možné omyly cizince. Ruská kultura představuje již po staletí přirozený svorník mnoha kultur eurasijského kontinentu. Pro miliardy obyvatel Eurasie je ruská kultura životně důležitá, i když o ní většinou vědí jen málo, protože její zhroucení by mohlo tragicky poznamenat jejich osudy a životy. Proto by mělo pro většinu ruských úvah o budoucí podobě Ruska platit, že jde o především o Rusko, zachování a rozvoj ruské kultury, tedy „Russia culture first“, podobně jak to už celý rok nebo dva hlásá Donald Trump a několik tisíc let představitelé Číny a dalších stabilních světových, především již zmíněných eurasijských kultur. Takové kultury se vyznačují tím, že mají více různých tváří, jsou kompatibilní s různými společenskými systémy, ze kterých čerpají materiální i nemateriální zdroje pro svůj rozvoj. Taková by měla být i ruská kultura, která tradičně dokázala vstřebat nejrůznější kulturní vlivy a poruštit je. Nejsou proto tolik důležité současné odborné nebo politické spory o liberalismus, kapitalismus, socialismus, solidarizmus nebo integrální společnost, které začínají být, alespoň podle mého skromného názoru (IMHO), pro mnohé jejich aktéry důležitější než Rusko a jeho kultura samotné. Důležité je, jak tyto různé systémy a jejich bohatství využít ve prospěch ruské kultury a doslova „učinit je ruskými“. Ruská kultura by měla být autentickou a více užitečnou pro svět než export ruského plynu, ropy a dalšího nerostného bohatství.

Nyní je v rámci mého vystoupení třeba položit jednu základní otázku, která se týká budoucího společenského uspořádání, které „přece musí přijít po kapitalismu“. Mnozí z nás  ho modelují, projektují a malují jeho obrazy. Mnozí z nás na jeho příchod prostě čekají a někteří ho čekají doslova každým dnem.

Anglický básník a filosof William Blake řekl, že moudří lidé vidí pouhé obrysy a proto je kreslí. Často používáme bonmot, že vojenští stratégové se notoricky chystají na minulou válku, ale možná jsme v tom tak trochu všichni. Neustále se soustředíme na to, abychom nahlédli do budoucnosti. Neustále vytváříme její modely, obrazy, popisy a prosazujeme „právě ty své“ za jedině správné. Než se o budoucnosti v kabinetech a na konferencích dohodneme, jde často o minulost a skutečný život nám protekl mezi prsty.

Ty nekonečné spory kolem možných podob naší budoucnosti, toho jak je nazvat a hlavně malování podrobných map cest, kudy k nám budoucnost přichází, a cest, kterými jí máme jít naproti, jsou jenom výrazem nezměrné pýchy. Tato pýcha nás zaslepuje a je právě největším důkazem zastaralosti našeho myšlení a zastaralosti univerzit a jejich společenství. Vždyť již více než století právě díky vědě víme, že budoucnost nelze určit. Celé půlstoletí už víme, že společenské uspořádání vzniká zdola cestou emergence a kulturní evoluce. My však nehledáme nové způsoby motivace chování a jednání jednotlivců a jejich vztahů zdola, my svěřepě modelujeme pevné formy, vetšinou různé druhy klecí, shora, do kterých schceme společnost násilím nacpat. Stejně tak víme, že budoucnost tvoříme v různé míře my všichni právě tady a teď… pro všechny z nás platí „Hic Rhodos, hic salta“.

Přesto znovu a znovu podléháme výzvám mocných, abychom právě jejich vize a jejich plány učinili těmi vědeckými.  Píšeme kilometry knih, které přitahují v knihkupectvích pozornost čtenářů, protože je v nich podoba jejich budoucnosti. Skvěle se prodávají, ale tím to také končí. Čím se lišíme od papoušků, kteří nám vytahují v cirkuse nebo na ulici za pár rublů z krabičky papírek s osudem…?!?

Otázka zní tak, jestli nové společenské uspořádání, které pořád čekáme, že přijde už každým dnem, už náhodou není nejen mezi námi, ale jestli už není dokonce tak trochu v nás..?!? Jednoduše řečeno, jestli námi očekávaná budoucnost už není naší přítomností…?!? Nebo možná dokonce minulostí…?!?

Komunismus byl a pro mnohé z nás stále je alegorií na pana Godota, na kterého jsme všichni marně čekali. On nikdy nepřišel a nepřijde, ale všichni jsme o něm neustále mluvili. Nové budoucí společenské uspořádání je možná alegorií na Anti-Godota, kterého také všichni marně očekávají a všichni o něm mluví, ale rovněž marně, protože už dávno přišel a je tu s námi…

To, co dnes nazýváme kapitalismem, tedy reprodukci soukromých zdrojů  pomocí lidského poznání, znalostí a inovací s cílem dosažení zisku, už není hlavním zdrojem společenského nebo sociálně- ekonomického pohybu. Vidíme to kolem sebe v každodenní společenské praxi, že na místo zisku nastupuje nový druh společenské renty, která je tvořena především reprodukcí smíšených veřejných a soukromch prostředků v rámci veřejných rozpočtů i soukromých aktivit, nejrůznějšími dotacemi a nepeněžními benefity a dalším promyšleným začleněním veřejných prostředků do soukromých finančních operací, například prostřednictvím PPP. To vše za podpory nového komplexního, ale zcela netransparentnáho stylu governmentu. Demokracii se tak opět dostává úplně nové podoby a role.

Možná, že právě s rostoucí rolí této „nové společenské renty“ k nám přišla budoucnost, kterou si v učených kruzích stále usilovně představujeme, modelujeme, malujeme, různě pojmenováváme nebo aspoň, řečeno s Williamem Blakem, „kreslíme její obrysy…“ S trochou nadsázky se dá říci, že je tu s námi „socialismus jen pro vybrané“. Náš starý dobrý známý „kapitál“ byl možná nepozorovaně nahrazen jakýmsi „sociálem“, „solidárem“ nebo snad „integrálem“

Naším úkolem tedy možná není nalezení podoby nového společenského uspořádání, úkolem je nalezení způsobu převzetí moci a vlivu v tom uspořádání, které je tu už s námi, bez zbytečného násilí a krve, aby bylo možné bez velkých nových nespravedlností dosáhnout spravedlivějšího rozdělovaní podle skutečných aktuálních a nikoliv minulých vkladů, zásluh a potřeb…

Poslední otázka zní, jestli jsme na univerzitách dost moudří, abychom v nich vytvořili společenství „universitas“, které bude inspirací a poselstvím „urbi et orbi“.

Děkuji vám za pozornost, dámy a pánové, drazí kolegové…

Vivat academia, vivat professores, vivat universitas…, а samosebou se rozumí, vivat Alla Georgievna…

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *