Tomáš Macek – Příběhy Corsa Rosa

Praha 1. března 2018

Růžové sny v cyklistickém sedle… Kniha Tomáše Macka PŘÍBĚHY CORSA ROSA představuje stovku ročníků  závodu Giro d’Italia jako úžasnou oslavu sportovního úsilí kulisám velkých dějin navzdory.

Letošní závod o nejlepší sportovní knihu rozhodnut! Vítězem se stávají PŘÍBĚHY CORSA ROSA. Jejich autor Tomáš Macek již od startu jede v růžovém dresu vedoucího závodníka a jeho bicykl rozhodně netrpí žádnými defekty. Natož aby se obával dopingové kontroly…

Jak jen vysvětlit příchylnost lidí k něčemu, co má tak obrovskou tradici jako Tour de France či Giro d’Italia? V českém prostředí se podobnou historií může pochlubit snad jen Velká pardubická… Slavné cyklistické závody pochopitelně narušily světové války, ale tradice přesto pokračovala – i proto už oba závody mají za sebou sto ročníků.

Sportovní novinář Tomáš Macek uhranul čtenáře před pěti lety objemnou knihou Příběhy Staré dámy, pojednávající o stovce ročníků Tour de France. Nyní přichází s obdobně koncipovanou knihou o proslulém závodě Giro d’Italia, v němž vedoucí cyklista nejezdí ve žlutém, nýbrž v růžovém dresu.

PŘÍBĚHY CORSA ROSA, které vydává PROSTOR 15. března v rámci Velkého knižního čtvrtka, jsou pochopitelně především příběhem samotného závodu a jeho jednotlivých ročníků. Ale stejně tak jsou příběhem samotných závodníků – jejich osudů před slavnými okamžiky i po nich, jejich velkých vítězství i velkých proher. A do třetice jsou PŘÍBĚHY CORSA ROSA vlastně jakýmisi paralelními dějinami 20. století, neboť ty se samozřejmě odrážejí  i v historii Gira d’Italia  a v životech jeho účastníků.

Tomáš Macek je strhujícím vypravěčem, jenž je seznámen s nejmenšími detaily týkajícími se jednotlivých postav tohoto lidnatého příběhu. A navíc samotný – napínavý – velký příběh závodu Giro d’Italia doprovázejí i data historických okolností a samozřejmě velmi výmluvné dobové fotografie.

Kdo vyhrál některý z třítýdenních etapových závodů – Tour de France, Giro d’Italia či španělskou Vueltu –, ten je nadosmrti zapsán do cyklistické historie. O tom, o jak vzácné „zboží“ se jedná, vypovídá to, že všechny tři závody během kariéry dosud vyhrálo pouhých šest cyklistů, z nichž dva poslední stále závodí: Eddy Merckx, Bernard Hinault, Jacques Anquetil, Felice Gimondi, Alberto Contador a Vincenzo Nibali.

Ale ani nikomu z této šestice se nepodařilo vyhrát všechny tři závody v jednom roce – to se zdá vzhledem k tomu, že je od sebe nedělí dostatek času na odpočinek, nemožné. A pouze Eddymu Merckxovi a Stephenu Rocheovi se povedlo vyhrát v jedné sezóně Tour de France, Giro d’Italia a mistrovství světa.

Giro d’Italia má samozřejmě ohromný mezinárodní zvuk a není na světě cyklisty, jenž by nechtěl tento podnik vyhrát, ovšem i tak zůstává vlastně závodem především domácím. Statistika mluví za vše, Itálie má 69 celkových vítězů a na druhém místě za ní je Belgie s pouhými sedmi šampióny. Italský náskok byl vybudován především díky Alfredu Bindovi, Faustu Coppimu, Giovannimu Brunnerovi, Ginu Bartalimu, Fiorenzu Magnimu a Felicemu Gimondimu. Co jméno, to velký příběh.

Český vítěz Gira d’Italia i po stovce ročníků stále chybí, ostatně stejné je to s Tour de France a Vueltou. Tomáš Macek nicméně na závěr knihy PŘÍBĚHY CORSA ROSA připojil texty o českých účastnících italského etapového závodu, mezi nimiž nechybí Ján Svorada, Jan Hruška a Roman Kreuziger, kteří aspoň vědí, jaké to je, na Giru d’Italia vyhrát etapu.

Tomáš Macek: PŘÍBĚHY CORSA ROSA. STO ROČNÍKŮ GIRO D’ITALIA

Kniha volně navazuje na Příběhy Staré dámy, které vyšly v nakladatelství PROSTOR v roce 2013 a poté ještě ve třech dalších vydáních a zabývaly se historií cyklistického závodu Tour de France. Tentokrát se zaměřujeme na druhý z tria slavných třítýdenních závodů – Giro d’Italia. Také ten každoročně přitahuje pozornost milionů fanoušků na celém světě a v roce 2017 završil i on první stovku svých ročníků. V posledních letech, s přibývajícími úspěchy českých cyklistů, je Giro stále více sledované rovněž v Česku. V roce 2018 navíc bude závod mimořádně atraktivní i proto, že poprvé v historii odstartuje mimo evropské území – ve Starém Městě v Jeruzalémě. Stejně jako Příběhy Staré dámy, jsou i Příběhy Corsa rosa vybaveny unikátními dobovými fotografiemi a bohatým statistickým přehledem.

Výsledkovou část sestavil a text editoval Luděk Čermák

640 stran, MOC 597 Kč

Vydalo nakladatelství PROSTOR roku 2018

První vydání

Tomáš Macek (1968) vystudoval žurnalistiku na Karlově univerzitě v Praze. Po devíti letech v redakci deníku Sport je od roku 2003 redaktorem MF DNES. Jako reportér se zúčastnil třinácti olympijských her, šesti letních a sedmi zimních. Působí pravidelně na cyklistických závodech Tour de France, Giro d’Italia i Vuelta España. Reportáže píše také z vrcholných světových akcí v atletice, biatlonu, vodním slalomu, rychlobruslení a z dalších zimních sportů. Historií cyklistických závodů se zabýval již dříve na stránkách MF DNES.

Ukázka z knihy PŘÍBĚHY CORSA ROSA, str. 63

Pouhé tři týdny po skončení Gira 1914 zastřelí srbský radikál Gavrilo Princip v Sarajevu arcivévodu Ferdinanda. Běh světa zcela mění Velká válka. Grande Guerra.

Italská vláda vyhlašuje neutralitu, a dává tak ruce pryč od Německa a Rakouska-Uherska, svých spojenců z Trojspolku. Evropa hoří, přesto Cougnet a Colombo chystají sedmý ročník Gira. Netuší, že 26. dubna 1915 ministr zahraničí Sidney Sonnino přislíbí státům Dohody, že v květnu téhož roku vstoupí Itálie do války na straně Francie a Velké Británie. Za odměnu má „obdržet“ rakouská území v jižním Tyrolsku, oblast Terstu i severní Dalmácii.

Jedenadvacátého května 1915 oznamuje Gazzetta odložení Gira. O tři dny později list svým celostránkovým titulkem zvěstuje vyhlášení války Rakousku-Uhersku: „Za Itálii, proti Rakousku, hip hip hurá.“

Sen o rychlé totální válce se záhy rozplývá. U Isonza vede velitel Luigi Cadorna na smrt 60 tisíc vojáků. Italsko-rakouská fronta ustrne v zákopových bojích a neúspěšných, neustále se opakujících ofenzivách Italů na řece Soči.

A cyklistické závody v zemi? Ne, není to doba vakua. Dál se pořádají jednodenní klání Kolem Lombardie a Kolem Piemontu a s výjimkou roku 1916 i Milán – San Remo. Giro je však příliš náročné na logistiku, aby pokračovalo v těchto temných letech.

Gazzetta nyní vychází pouze dvakrát týdně, 30 tisíc výtisků je zasíláno zdarma na frontu, kde se kolo stává novou zbraní ve válečné strategii, umožňující rychlý přesun mužů na frontě. Pro cyklistické bataliony bersaglieri se vyrábějí speciální bicykly s vyztuženými rámy, vojenským maskováním a úchopy na upevnění zbraně. Armádní propaganda je velebí: „Kola jsou koně, které můžete přenášet na ramenou, nevyžadují jíst ani pít, neutečou vám a umožní rychlé a tiché přesuny za bojovou linií.“

Mladý zedník Ottavio Bottecchia, budoucí šampion Tour de France, na frontě šlape na kole neustále. Jakožto rychlá spojka bersaglieri převáží informace o pohybech nepřítele mezi stanovišti, nacházejícími se pod palbou. „Musel jsem jezdit po zvířecích cestách, které byly strmější než na Galibieru nebo Izoardu,“ bude vyprávět. „Na stanoviště jsem často dorazil až k večeru a po celém dni na kole. Ale když pak Rakušané v noci zaútočili, naše jednotky byly informovány.“

I v extrémně nebezpečných situacích odmítá ustoupit. Onemocní malárií, překoná ji, zase šlape. Třetího listopadu 1917 je při bitvě u Caporetta zasažen bojovým plynem, když se snaží palbou krýt ustupující spolubojovníky. Je zajat, v noci se však při přesunu do zajateckého tábora zmocní rakouské uniformy a v přestrojení utíká. Vrací se k italským jednotkám a podniká průzkumné cesty na Rakušany ovládaná území. Je vyznamenán medailí za chrabrost.

V bitvě u Caporetta bojuje v oddíle ostrostřelců bersaglieri také Carlo Oriani. Poté, co Rakušané prolamují obranu Italů a ti jsou donuceni k bezhlavému ústupu, naskočí na své kolo a mocně šlape, opět jednou v úniku, tentokrát nenaháněn soupeři, nýbrž nepřítelem. Italové vyhazují do povětří mosty přes řeku Tagliamento, aby znesnadnili Rakušanům pronásledování. Takřka 350 tisíc ustupujících vojáků je nuceno řeku přeplavat.

Oriani vidí, jak se v mrazivé vodě topí kamarád. Zachraňuje ho, jenže nezachrání sám sebe. Zmítají s ním horečka, zimnice, otřesný kašel. V bezvědomí jej ukládají v opuštěném domě a později s těžkým zápalem plic převážejí na jih do nemocnice v Casertě, kam za ním pospíchá i jeho žena. Zastihne manžela ještě živého, ale lékaři mu nedávají mnoho nadějí. Odolává jen tři dny. Třetího prosince 1917 v pouhých 29 letech umírá.

Kdyby tehdy existoval penicilin, možná by jej zachránili. Ale penicilin bude Alexandrem Flemingem objeven až za jedenáct let. V Sestu San Giovanni, kde žil, uspořádají Carlu Orianimu státní pohřeb. Tam, na starobylém hřbitově, odpočívá tělo šampiona Gira 1913 na čestném místě mezi starosty, kněžími i dalšími hrdiny Velké války.

Lucien Petit-Breton ho přežije pouze o sedmnáct dnů. Jeho smrt není spjata s žádnou bitvou. Ve francouzské armádě slouží coby řidič. Nedaleko od fronty v Troyes se jím řízený automobil srazí s koňským povozem, který těsně před ním nečekaně zabočil. Vyšetřování prokáže, že vozka byl opilý. Petit-Breton následkům nehody podlehne. Smůla, kterou tolikrát proklínal na Giru, se přenesla do jeho života i v mnohem hrůznější podobě.

Costante Girardengo v zákopech Velké války onemocní španělskou chřipkou, málem umírá a je předčasně demobilizován. „Už nikdy pořádně závodit nebude,“ usoudí jeho manažer a nechce mu ani obnovit cyklistickou licenci. Teprve po usilovném naléhání svého klienta tak učiní. A nelituje. V březnu 1918 Girardengo vyhrává Milán – San Remo.

Rakouská vojska po vítězství u Caporetta obsazují většinu Benátské nížiny, než se frontová linie u řeky Piava opět ustálí. Dobrovolníkem Červeného kříže je tady Ernest Hemingway a mezi vojáky se seznamuje s Bartolomeem Aymem, 28letým cyklistou, který bude v letech následujících dobývat stupně vítězů Gira. Hemingway později Ayma připomene i ve svém románu Sbohem, armádo.

Na podzim 1918 přecházejí italské jednotky na Piavě do rozsáhlé ofenzivy, Rakušané se dávají na útěk, 300 tisíc se jich vzdává. Třetího listopadu 1918 je se zástupci rozkládající se habsburské monarchie podepsáno příměří.

Válka končí.

Itálie připojuje ke svému území Jižní Tyrolsko, Tridentsko, přístav Terst a Istrii, ale spojenci jí nedovolí obsadit severní Dalmácii. Obyvatelé hlasitě vyjadřují svoji nespokojenost s těmito územními zisky, hovoří o „zmrzačeném vítězství“. Ekonomika země je rozvrácena. Takové je podhoubí, ze kterého se v březnu 1919 rodí i fašistická organizace vedená Benitem Mussolinim.

Ottavio Bottecchia se po návratu z armády netají svými protiválečnými názory. Za prací se stěhuje do Francie, kde také začíná intenzivně trénovat na kole.

Gazzetta už opět vychází denně a znovu pořádá Giro. Na startu ročníku 1919 stojí 66 cyklistů, mezi nimi 42 válečných veteránů. Kola mnohým z nich věnovala italská vláda. Čeká je 2984 kilometrů v deseti etapách, jejichž průměrná délka klesla po likvidačním ročníku 1914 na 298 kilometrů.

Ze staré gardy jsou tu stále Galetti, Pavesi, Santhia či Gerbi, nechybí ani 32letý obhájce titulu Calzolari, sloužící za války v zásobovacích jednotkách. Ovšem pět let uplynuvších od posledního Gira představuje dlouhou dobu v životě sportovce.

Nová generace v čele s Costantem Girardengem se hlásí o slovo. Přihlašuje se i velký talent Gaetano Belloni. Z Belgie přijíždí Marcel Buysse, v roce 1912 lídr Tour až do chvíle, kdy nešťastně zlomil řidítka, a spolu s ním jeho bratr Lucien, který Tour ovládne o sedm let později.

Organizátoři zavádějí cyklisty i na nově získané území a etapovými městy učiní Trento a Terst. Hned první spurt v Trentu ovládne Girardengo před Calzolarim. Jak symbolické předání žezla. Druhá etapa do Terstu vede po silnicích těžce poškozených boji a stále čekajících na opravu, se strženými mosty. Řeku Tagliamento, naštěstí takřka vyschlou, musí jezdci přebrodit.

Ani v jižní Itálii, kterou válka minula, to však není lepší. „Poslední kilometr do Neapole měla silnice tak obrovské díry, že se kola do nich propadala skoro až po vidlici,“ píše po páté etapě Gazzetta.

Na startu té šesté vede Girardengo o 23 minut před Bellonim. A potom už je Costante Girardengo neporazitelný. Ovládne každou z následujících pěti etap. Calzolari se v dresu stáje Stucchi stává jeho pomocníkem. V cíli osmé etapy Girardengo čeká šest minut, než dojede druhý Angelo Gremo.

Jen mluvit moc neumí. Kloudné rozvitější věty z něj nevyrazíš. Emilio Colombo, editor a reportér Gazzetty, je z jeho krátkých odpovědí nešťastný. Chce o tomhle borci napsat cosi velkolepého, hledá výraz, jenž by odrážel jeho heroický výkon. Pak ho to najednou napadne. Vymýšlí nové slovo: CAMPIONISSIMO. Šampion všech šampionů.

„Jak bys chtěl, aby se ti říkalo?“ ptá se Girardenga v cíli.

„Jak je vám libo.“

„Budu ti tedy říkat Campionissimo.“

„Tak dobře.“

Pouze dva další italští cyklisté si v budoucnu o tento prestižní „titul“ svými výkony řeknou. Prvnímu campionissimu fanoušci říkají zkráceně Gira, kvůli malé postavě mu však někteří soupeři vymyslí i přezdívku Zakrslík.

Je pátým ze sedmi farmářových synů. Kdysi, ještě jako mladík, se zeptal italského šampiona Giovanniho Cuniola: „Pane, mohu vás při tréninku doprovázet?“ Cuniolo se pousmál jeho kuráži a odvětil: „Tak dobře, chlapče.“ Vzápětí se nestačil divit, když se ho ten kluk udržel i v největších kopcích.

Tehdy se Girardengo rozhodl: „Budu cyklistou.“ Při vojenské službě ve Veroně později tajně opustil kasárna, odjel vlakem do Alessandrie, vyhrál tam na vypůjčeném kole mistrovství Itálie a vrátil se k posádce s tolik ceněným maglia tricolore, dresem mistra Itálie. Dlouho si ho neužil, za porušení řádů byl odeslán na třicet dní na samotku do basy. Ovšem na Giro mu kapitán, sám cyklistický nadšenec, vždy přiklepl volno. V letech 1913 i 1914 tam pokaždé vyhrál jednu etapu.

Což byla předzvěst.

Nyní má na kontě vítězství v sedmi z deseti etap ročníku 1919 a navrch dvě druhá místa. Takovou dominanci ještě Giro nezažilo. Triumfuje v celém závodě o 51 minut před krajanem Bellonim a o 1:05 hodiny před Marcelem Buyssem, prvním cizincem na pódiu Gira.

Od úvodní do poslední etapy držel Girardengo vedoucí pozici. Pouze tři cyklisté v budoucnu tento kousek na Giru zopakují. „Bylo to vítězství od východu do západu slunce,“ píšou Italové.

Luigi Ganna, jenž poprvé mezi startujícími chyběl, v milánském cíli prohlásí: „Pozoruhodné. Takovou nadřazenost ve všech oblastech cyklistického závodu ještě nikdo nikdy neviděl.“

Reportér listu Giornale d’Italia se ho zeptá, kdo byl silnějším cyklistou, zda kdysi on, nebo nyní Girardengo.

„Není pochyb, že Girardengo je lepší,“ odvětí Ganna. „Je lepší než dosud kdokoliv. Ale já byl první vítěz Gira. Takže všichni další vítězové Gira jsou na seznamu šampionů jen dalšími jmény v řadě za mnou.“

Touché.

Campionissimo Girardengo rozpřáhne ruce a prohodí: „Svatá pravda.“

www.eprostor.com

Mgr. Denisa Novotná

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *