Ladislav Žák: Archivy a pravda…

Praha 18. ledna 2018

Víceméně shodou okolností než plánovaně jsem zavítal na setkání v Evropském domě, které pod názvem „Odtajněné archivy přepisují historii“ připravila Nadace Železná Opona. Přišel jsem pozdě a neslyšel jsem vystoupení všech řečníků, ale byl jsem svědkem velice kultivované diskuse na téma, k čemu dnes mohou sloužit archivy a jaký je jejich podíl na odhalování skutečných příběhů minulosti a do jaké míry slouží k manipulaci přítomnosti a politickému vydírání.

Téma to je nejen velice kontroverzní, ale i aktuální. Vždyť značná část veřejnosti očekává, co a kdo na koho vytáhne s cílem ovlivnit druhé kolo prezidentských voleb. Přesto to byla debata k věci, a i když byli přítomni stoupenci různých názorů a pohledů nejen na dané téma, netrpěla hysterií tolik charakteristickou pro komunikaci v dnešní společnosti. Nechci reprodukovat jakékoliv závěry, ale dovolím si několik osobních názorů, které podle mě setkání když ne přímo potvrdilo, tak určitě nepopřelo.

Mám takovou osobní zkušenost, že v naprosté většině případů, kdy byla v jakýchkoliv písemnostech, na jejichž tvorbě jsem se přímo nepodílel nebo je neautorizoval, zmíněna nějaká moje činnost, byly to buď přímé lži, nebo zkreslení, které měly ovšem zcela zřetelně účelově posloužit nějakému zájmu. Jednou jsem byl ve druhém vydání historického textu vyškrtnut. Bylo mi řečeno, že by nebylo politicky správné,, abych tam zůstal. Se zájmem jsem v diskusi na setkání Nadace Železná Opona vyslechl, že několik účastníků má podobnou, vzhledem k jejich významu daleko bohatší zkušenost.

Mám rovněž takovou zkušenost, že důležitá rozhodnutí, a tedy „dějiny“, se dělají takřka výhradně mezi čtyřma očima nebo dokonce jenom mezi dvěma ušima a žádný záznam prostě neexistuje. To, co se dostane v psané podobě na papír, je většinou velmi zkreslené, protože to má posloužit nikoliv k tomu, aby mohly budoucí generace hledat pravdu, ale zejména proto, aby pravdu nenašli soupeři nebo policie v přítomnosti. Pokud jde o stenogramy a nahrávky, pak nikdo se zdravým rozumem neříká do mikrofonu nic, co by mohlo jakkoliv odkrýt jeho skutečné názory a záměry, tedy pokud nejde o politické proklamace k tomuto přímo určené. Pokud jde o odposlechy a skryté sledování, jde většinou o jakési útržky bez kontextu. Tady i zcela nezkreslené archiválie mají do značné míry pochybnou relevanci. Kdo by chtěl nějaký příklad, pak nechť si vzpomene na hledání původu vzniku Klausovy amnestie před pěti lety. Nenašlo se v zásadě nic, co by mohlo pomoci s určitostí celý proces vzniku a jeho aktéry popsat.

Do třetice mám zkušenost, že i s takto pochybnými zdroji je manipulováno, a to jak obsahově tak fyzicky. Zdaleka nejde jenom o chvatné pálení dokumentů a jejich skartace, když už je světlá budoucnost nejen před branami, ale už tak trochu kouká se zájmem a klackem v ruce do našich dveří. Mám především na mysli celou řadu sofistikovaných manipulací, tvorbu falešných seznamů kohokoliv a čehokoliv a samozřejmě domnělou likvidaci skutečných záznamů. Vytváření falešných dokumentů je přesně tak staré jako dokumenty a písemné záznamy samy.

To všechno jsem měl možnost vidět a zažít na vlastní kůži a jsem přesvědčen o tom, že podstatou celého problému je ona stará fráze, že, „co je psáno, to je dáno“. Skutečnost nehraje roli, klíčový je záznam. Který ze záznamů je ten aktuálně autoritativní je to, oč tu běží. Samotnou podstatou psaného slova je  jeho schopnost pozměňovat nebo manipulovat skutečnost. Mimo jiné je to proto, že dává možnost oddělit sdělení od jeho autora, možnost snadněji se pohybovat a možnost existovat ve více exemplářích. To, co umožňují sdělením písmo, papír a tisk, to v míře mnohonásobné zvládají snadněji a jednodušeji  obrazy, bajty a internet. Přesto mají tištěné texty na papíře, vytažené z té správné instituce, archivu, doslova magickou moc bez ohledu na to, jako velký nesmysl nebo zlovolnost obsahují. Nicméně doba dat se nejen blíží, ona už je tady…

Zkrátka a dobře, v archivu pravda nebo skutečnost určitě nebydlí…