Tony Judt: Poválečná Evropa

Praha 9. listopadu 2017

Od Osvětimi po Srebrenici. Starý kontinent a jeho nové začátky, to je téma knihy  POVÁLEČNÁ EVROPA, životního díla fenomenální šíře britského historika Tonyho Judta.

Poválečné divoké přesouvání milionů lidí, obnova rozbombardované Evropy  a její dělení na západní a východní blok železnou oponou, studená válka, plánování a zaměření se na ekonomické ukazatele, revoluční šedesátá léta  a blahobytně úpadková léta sedmdesátá a osmdesátá, na něž sedí věta Alberta Camuse „Průměrné doby plodí jalové proroky“… Detailní analýzu všech těchto dějů a posunů lze najít v úchvatném kompendiu britského historika Tonyho Judta s názvem POVÁLEČNÁ EVROPA. V díle autora, ovládajícího češtinu, nechybí ani mnoho detailů z československé minulosti, např. že pražský únor 1948 zaskočil západní země stejně jako Stalina.

Vydává nakladatelství PROSTOR.

Časové období, jež POVÁLEČNÁ EVROPA zachycuje, by se dalo shrnout  „od vítězství Spojenců nad hitlerovským Německem po vítězství demokracie nad komunismem“ či „od dobytí Berlína po pád Berlínské zdi.“ To pokud použijeme optimistickou optiku. Pesimistický pohled, který nezavírá oči před nepoučitelností lidí z nedávné historie, by řekl „od Osvětimi po Srebrenici.“

V knize Tonyho Judta totiž čteme o ústrcích, které zažili Židé, jimž se podařilo přežít koncentrační tábory, bezprostředně po konci války. Počínaje pocitem přebytečnosti, opodstatněného strachu až po další pogromy. Tito zubožení lidé museli poslouchat otázky, proč se vůbec vraceli do svých domovů, které už často byly obsazeny – a jejich rodinný majetek dávno rozebrán. A také nářky sousedů typu: „Vrátilo se vás docela hodně. Buďte rádi, že jste tu nebyli – strašně jsme tu trpěli hladem!“

Stejně děsivý je Judtův věcný popis masakru ve Srebrenici, kde holandští vojáci nechali srbské vrahy, aby si odvedli budoucí oběti – 7400 lidí –, přičemž tito bezcharakterní zabijáci údajně dali vojskům OSN čestné slovo, že se zajatcům nic nestane. Dá se jen těžko pochopit, že někdo jede z Nizozemska  ve vojenské uniformě na cizí území, aby následně neudělal vůbec nic, protože to je nejsnazší způsob, jak zachránit vlastní život… To není žádný středověk, nýbrž rok 1995.

Tony Judt ve své rozsáhlé knize nezakrývá politický pragmatismus, a to především hned po druhé světové válce, kdy se znovu rozdávaly karty vlivu. Například tak zmiňuje, že nejvíce druhou světovou válkou získaly Spojené státy. A stejně tak nezastírá neohrabanou necitlivost poválečného zacházení se všemi těmi uprchlíky a běženci  v době, kdy Evropa byla nekonečnou křižovatkou – kde se někdo vracel tam, odkud pocházel, případně právě odtud utíkal či se snažil, aby se tam vrátit nemusel, neboť správně tušil, že by to mohl být jeho konec. Ovšem vracení takových lidí se „špatným“ pasem přímo do spárů KGB nebylo ničím nevšedním.

Britský historik v POVÁLEČNÉ EVROPĚ taktéž nezastírá, že Švédsko a hlavně Švýcarsko získaly díky neutralitě po roce 1945 velký náskok oproti svým sousedům. Nebylo to jen neutralitou, ale taky válečnou spoluprací s hitlerovským Německem, jemuž dodávaly suroviny a výrobky, přičemž švýcarská snaživost vyhovět šla až tak daleko, že bylo vyžádáno, aby v německých pasech měli Židé jasné označení svého původu, a tak mohli být po překročení švýcarských hranic poslušně vráceni do německého pekla. Tony Judt ovšem nezapomene zmínit, co k této švýcarské servilnosti vedlo: „…osud Belgie a Holandska byl chmurnou připomínkou, co čeká nechráněné neutrální státy, které se Hitlerovi připletou do cesty.“

Zajímavý byl i poválečný osud dalšího alpského státu – Rakouska, které nebylo označeno za spoluviníka a spolupracovníka hitlerovského Německa, nýbrž za jeho první oběť. A tak si Rakousko neprošlo tím, čím poválečné Německo, které bylo poraženou zemí, viníkem: „Jedním z důvodů, proč Rakousko tak snadno zapomnělo na svůj románek s nacismem, bylo, že možnost upravit si nedávnou minulost ve svůj prospěch vyhovovala všem hlavním domácím zájmovým skupinám.“

Autor knihy POVÁLEČNÁ EVROPA dokonce ovládal češtinu, a tak nechybí ani mnoho detailů z československé minulosti. Tony Judt třeba zmiňuje, že pražský únor 1948 zaskočil západní země stejně jako Stalina. Nicméně aktivita československých komunistů měla za následek to, že Stalin byl následně donucen při jednáních se Západem ke kompromisu – a tak patrně došlo k tomu, že Finsko bylo pražským únorem 1948 zachráněno od toho, aby bylo rovněž připojeno do sféry sovětského vlivu.

Takových malých příběhů s velkými důsledky je POVÁLEČNÁ EVROPA plná. Její čtení je strhující nejen proto, že se nás to všechno vlastně dodnes dotýká, ale i proto, že autor se nebojí věci nasvítit a dát do souvislostí. Vidíme tak třeba, že idea národních států nastolená po druhé světové válce byla dotažena k ještě větší „dokonalosti“ po roce 1989 rozpadem Sovětského svazu, Jugoslávie, Československa či sjednocením Německa – a separatistické snahy, jak víme, nadále ve sjednocené Evropě pokračují.

Interpretační odvaha Tonyho Judta ale nikdy ani náznakem nezavání samoúčelným exhibováním. To autor POVÁLEČNÉ EVROPY vzhledem ke své erudici vskutku neměl zapotřebí. A mimochodem, první věty předmluvy v dnešní situaci vyznívají asi poněkud jinak, než britský historik před dvanácti lety zamýšlel, vyznívají neblaze vizionářsky: „Evropa je nejmenší ze všech kontinentů. Vlastně to ani kontinent není – jenom subkontinent připojený k Asii.“

Tony Judt: POVÁLEČNÁ EVROPA. Její historie od roku 1945 (anotace)

V roce 1945 byla Evropa na kolenou. Značnou část evropských zemí těžce postihlo válečné ničení, masové vraždění, letecké bombardování a rozvrat. Prakticky celá východní polovina kontinentu upadla pod sovětskou nadvládu, takže jednu totalitu tam nahradila druhá. Dnes už Sovětský svaz neexistuje a enkláva demokratických států Evropské unie v současnosti sahá až k hranicím samotného Ruska. Poválečná Evropa podává hutný a celistvý obraz cesty, kterou Evropa mezi těmito dvěma body urazila; příběh, jehož děj se odvíjel ve stínu minulé války. Příběh vzkříšení Evropy, která povstala z trosek; příběh sestupu a pádu sovětského komunismu a vzestupu Evropského společenství a Evropské unie; příběh konce evropských říší a obtížného a proměnlivého vztahu Evropy k válečné minulosti a ke dvěma supervelmocím, které jej vymezují, Rusku a Americe. Tony Judt líčí rozvoj německé automobilové výroby ve světle toho, jak se stejnému odvětví vedlo v Británii; dává do souvislostí pařížské události roku 1968 s nepokoji, ke kterým v témže roce docházelo v Praze a v Itálii; a při osvětlování podstaty Salazarovy fašistické diktatury sahá po srovnání nejen s Francovým Španělskem, ale i s Ceauşescovým Rumunskem. Jasně a přehledně zachycuje jak celkový vývoj Evropy, tak i protikladné zkušenosti Evropanů na Východě a na Západě.

Poučíme se zde o občanské válce v Řecku, o působení sociální demokracie ve Skandinávii, o těžkostech dvojjazyčné Belgie, o krvavých taženích severoirské IRA i baskických separatistů. Je to historie lidí stejně jako národů, vystupují v ní Churchill i Mitterrand, generalissimus Franco i generál Jaruzelski, Silvio Berlusconi i Josif Stalin.

A Poválečná Evropa má co říci i ke kulturním a sociálním dějinám: od francouzského a českého filmu, nástupu ledniček či úpadku vlivu intelektuálů přes přistěhovalectví a vznik třídy gastarbeiterů až po fenomény, jako byly existencialismus, punk rock, Monty Python nebo brutalistická architektura. Judtova kniha časově dovedená až po válku v Iráku a volbu papeže Benedikta XVI. nám nabízí pochopení smyslu moderní evropské historie a identity, tedy toho, jaká Evropa je a jaká byla. Právem ji můžeme označit za jedinečnou práci na téma Evropa naší doby.

Z angl. originálu Postwar. A History of Europe Since 1945, vyd. nakl. William Heinemann v Londýně v roce 2005, přeložil Dalibor Výborný

Odpovědná redaktorka K. Podolská

Počet stran 1000 + 32 stran fotografické přílohy, MOC 1497 Kč

Vydalo nakladatelství PROSTOR roku 2017

V českém jazyce vydání druhé

Tony Judt (1948–2010), britský historik a esejista, studoval na univerzitách v Cambridgi a v Paříži. Přednášel na prestižních britských a amerických vysokých školách, dlouhodobě působil jako profesor Newyorské univerzity a ředitel jejího Remarque Institute. Původně se věnoval francouzské intelektuální historii, později rozšířil svůj zájem na širší problémy evropských dějin. Po roce 1989 se intenzivně věnoval změnám ve východní Evropě, ale už v osmdesátých letech navázal styky s východoevropskými intelektuály a naučil se mj. česky. Je autorem desítek článků a patnácti knih, česky vyšel jeho esej Zle se vede zemi (2011). V nakladatelství PROSTOR vyšly jeho knihy Intelektuál ve dvacátém století. Rozhovor Timothyho Snydera s Tonym Judtem (2013) a Penzion vzpomínek (2016). Jeho monumentální Poválečná Evropa vychází česky po devíti letech ve druhém vydání.

O knize napsali

Vynikající syntéza, analýza a zároveň reflexe. Judt chápe historii rozděleného kontinentu jako jeden celek a připomíná nám, že rok 1968 se odehrával jak v Paříži, tak v Praze.

Timothy Garton Ash, The Times Literary Supplement, kniha roku

Velmi působivě napsaná práce, přehledná a srozumitelná, s mnoha osobními vstupy očitých svědků z politického i každodenního života. Její záběr je fascinující. Judt pracuje s celou řadou materiálů a jeho pronikavý pohled ozřejmuje nejen změny, které se staly, ale které se právě dějí a jimž je potřeba rozumět a čelit jim.

Marina Warnerová, The Observer, kniha roku

Poutavý záznam evropské historie, politiky, smýšlení a kultury po roce 1945.

Ian Bostridge, The Guardian, kniha roku

Tony Judt je výborný spisovatel, podnětný a poučený; dokáže se pohybovat v oblasti české kinematografie stejně jako v punk rocku a vše brilantně syntetizuje v příběhu, který jsme od války prožívali.

Carmen Callilová, The Guardian

Ukázka z knihy POVÁLEČNÁ EVROPA, str. 27

Na konci první světové války se nově kreslily a upravovaly hranice, zatímco lidé víceméně zůstávali tam, kde byli. Po roce 1945 došlo v zásadě k opačnému jevu: hranice zůstaly až na jednu podstatnou výjimku v zásadě nedotčené, a místo nich byli přesouváni lidé. Západní politici zastávali názor, že Společnost národů a ustanovení Versailleské smlouvy týkající se menšin selhaly a že by byla chyba se byť i jen pokoušet o jejich vzkříšení. Z toho důvodu celkem rychle vyslovili souhlas s transfery obyvatelstva. Pokud se tedy menšinám, které ve střední a východní Evropě přežily, nedala poskytnout účinná mezinárodní ochrana, potom bude přinejmenším stejně dobré, když i ony budou přemístěny do oblastí, kde se jim dostane lepšího přijetí. Pojem „etnické čistky“ tehdy ještě neexistoval, ale procesy, které dnes označuje, už nepochybně probíhaly, přitom však ani zdaleka nevzbuzovaly všeobecné znepokojení nebo nesouhlas.

Výjimku zde tvořilo, jako v tolika jiných ohledech, Polsko. Jeho nová zeměpisná podoba, která představovala posun celé země západním směrem, kdy na východě muselo Polsko odstoupit 110 500 čtverečních kilometrů svého území Sovětskému svazu a náhradou za to dostalo díky posunutí hranic země na západ k Odře a Nise 64 000 čtverečních kilometrů na úkor Německa – měla dramatické důsledky pro Poláky, Ukrajince a Němce, kteří dosud na těchto územích žili. Něco takového bylo neobvyklé i v podmínkách roku 1945 a je potřeba to chápat hlavně jako součást celkové úpravy hranic, kterou Stalin vnutil všem zemím na západním okraji svého impéria. Rumunsku sebral Besarábii a Bukovinu, Československu Podkarpatskou Rus, pohltil všechny tři pobaltské státy a nechal si také Karelskou šíji, kterou během války uloupil Finsku.

Na západ od nových sovětských hranic se změnilo jen málo. Bulharsko si vzalo od Rumunska zpátky malý pruh území v dobrudžské oblasti, Československo získalo na úkor Maďarska (jež patřilo mezi poražené země Osy, a námitky si proto muselo nechat pro sebe) tři vesnice na pravém břehu Dunaje naproti Bratislavě, Titovi se podařilo udržet se na části někdejšího italského území kolem Terstu v oblasti Julského Benátska, které jeho jednotky obsadily koncem války. Jinak byla území uchvácená vojensky v letech 1938–1945 vrácena původním vlastníkům a byl obnoven status quo ante.

Výsledkem bylo, že se Evropa stala, až na určité výjimky, světadílem národních států, jež byly etnicky homogennější než kdykoli předtím. Sovětský svaz samozřejmě zůstal mnohonárodnostní říší a Jugoslávie také neztratila nic ze své etnické rozmanitosti navzdory krvavým vnitřním bojům, které probíhaly za války. Rumunsko na svém území stále mělo velice početnou maďarskou menšinu v Transylvánii a neznámý počet – rozhodně však miliony – Cikánů. Ale v Polsku, kde v roce 1938 tvořili Poláci jen 68 procent obyvatelstva, žili v roce 1946 téměř výhradně jen oni. Německo nyní bylo v zásadě čistě německé (nepočítáme-li dočasné uprchlíky a běžence). V Československu, kde před Mnichovem žilo 22 procent Němců, 5 procent Maďarů, 3 procenta Rusínů a 1,5 procenta Židů, zbyli teď prakticky výhradně jen Češi a Slováci. Z 55 000 československých Židů, kteří přežili válku, jich v roce 1950 zbývalo už jen 16 000, ostatní zemi opustili. Starobylé evropské diaspory – Řekové a Turci na jižním Balkánu a kolem Černého moře, Italové v Dalmácii, Maďaři v Transylvánii a na severním Balkánu, Poláci v Litvě, v Bukovině a v ukrajinské Volyni, německé enklávy od Baltu po Černé moře a od Rýna k Volze, a Židé odkudkoli – ubývaly a mizely. Rodila se nová, „čistší“ Evropa.

www.eprostor.com

Mgr. Denisa Novotná