Ladislav Žák: Jednou jsi dole a jednou nahoře…

Praha 16. června 2017

Když se podíváme na principy pro řešení finančních potíží dlužníka, který má více věřitelů, tak jak je vydala globální organizace INSOL International, dozvídáme se podivuhodné věci. V celkem osmi základních principech, zveřejněných v tomto roce, jde o to, že se věřitelé mají domluvit, spojit a spolupracovat s dlužníkem a mezi sebou navzájem na řešení dlužníkových potíží. Takový přístup a sdílení  je pro všechny zainteresované podle INSOLu údajně nejen nejrychlejší, ale i nejméně bolestné řešení. Je to důkazem toho, že významná autorita v metodách řešení stavu insolvence, jakou je nesporně INSOL International, přirozeně předpokládá spoluodpovědnost věřitelů a dlužníka za vzniklý problém. Snaha dlužníka potrestat a minimálně společensky zničit jako univerzálního viníka, jak je u nás v kraji dobrým zvykem, se ve světě už dávno nenosí.

Spolupráce věřitelů předpokládá nejen jejich vzájemnou dohodu, ale samozřejmě i účast dlužníka. Základem dohody je poskytnutí určité karanténní lhůty, v rámci které by mělo dojít k přesnému popisu a rozboru situace, do které se věřitelé a dlužník společně dostali, stejně jako možností jejího řešení. Za přirozené se pokládá to, že se věřitelé nebudou snažit získat individuálně pro sebe v období karantény nějakou výhodu, stejně jako to, že dlužník poskytne o své situaci i svých záměrech úplný a pravdivý komplex informaci, který bude pokládán za důvěrný, samozřejmě mimo již dříve veřejně dostupných informací. Za samozřejmé se pokládá, že dlužník nebude žádným způsobem zhoršovat svůj potenciál dostát svým závazkům. Jako výchozí stav pro řešení je smluvně potvrzená situace ve vztazích mezi věřiteli a dlužníkem k datu zahájení období karantény. Zbývá dodat, že pokud jsou do řešení celého problému v průběhu období karantény vloženy další prostředky, pohledávky takto vzniklé mají být následně v rámci přijatého řešení uspokojeny přednostně. Tolik v kostce principy INSOL International, které bychom mohli pokládat za banální příslovečný objev Ameriky, kdyby se od nich praxe tak významně a často tragicky neodchylovala.

Píšu o tom proto, že v životě každého z nás jsou okamžiky, kdy je nám hůř a pak také ty, kdy je nám lépe. Jednou jsme dole a jednou nahoře, jak se praví v písničce V+W.  Metodika INSOL International je určena už z povahy organizace spíše pro ty horší chvilky, ale obsahuje z pohledu dlužníka mimo jiné obecnou klíčovou povinnost pravdivě a úplně informovat o své situaci. Je pozoruhodné, jaké problémy s touto přirozenou povinností lidé v potížích mají, a to nejen při finančních nebo ekonomických potížích, ale i ve zcela obecné lidské rovině v nejrůznějších neblahých životních situacích.

Možná to tak na první pohled nevypadá, ale když se nám daří a rozhodneme svůj život nebo podnikání posunout někam jinam, tedy nejlépe o nějaký ten stupínek výše, jde o podobně rizikový krok, jako když v problémech pod tlakem hledáme novou pevnou půdu pod nohama o nějaký ten stupínek níže. Ani v jednom případě přesně nevíme, jak velký a problematický krok k nové stabilnější pozici to bude, kde přesně nový stupínek leží. Přesto je tu jeden na první pohled patrný rozdíl. Když se snažíte pomoci někomu v potížích, informace, na kterých doslova záleží jeho další existence, před vámi tají, jako kdyby mu šlo o život, a to i takové, které jsou více nebo méně snadno veřejně dostupné. Naopak, když se snažíte pomoci někomu, kdo myslí na rozvoj, stejné informace nikdo nechrání a jsou vám nabízeny, až vnucovány, jako důkaz toho, jak je aktuální stav dotyčného skvělý a hodný důvěry a úvěru. Ostatně, principy INSOl International pro stávajícího dlužníka ve finančních potížích jsou bez úprav použitelné i pro utváření struktury syndikovaného úvěru pro budoucího dlužníka, aktuálně v rozletu. A nikde není psáno, že řešením pro dlužníka v potížích není právě syndikovaný úvěr.

Zvládání krizových situací je jednou z prvořadých podmínek přežití. Život se skládá z úspěchů i neúspěchů, z vítězství stejně jako z proher. Zvládání obojího je stejně cenné, byť se na jedné straně o úspěchu více mluví, je populárnější, ale zvládnutí neúspěchu nebo porážky je daleko prospěšnější, poučnější, formativní. Zvládání obranných manévrů je ve vojenství ceněno neméně jako zvládání těch útočných. Umění obrany a útoku patří k základní výbavě sportovců i hráčů. Je až pozoruhodné, jak rozdílně se chováme, když jde o to provést obranný nebo útočný manévr.  Je třeba uvést, že to má hluboce zakořeněný kulturní kontext, spočívající v tom, že z určité pozice a historie hrozí v reálném čase zánik a dokonce i matematický základ v podobě Jensenovy nerovnosti. Neplatí tedy úplně symetrie mezi situacemi, když jsme dole nebo nahoře, ale existují přístupy jak stresující vliv ztráty odstranit. Osvědčené postupy najdeme ve stoicismu a hesle „nemám, co bych ztratil“ a potom v permanentním současným provozováním ofenzivního hazardu a defenzivní paranoie. Neřídit se tedy zlatou střední cestou širokého vrcholu Gaussovy křivky, ale očekávat nečekané a mít na něj políčeno a vsazeno na obou tenkých koncích. Některé autority nazývají model tohoto přístupu k životu „Senecova činka“. Bez ohledu na cokoliv však pořád platí, jako „conditio sine qua non“, že pokud už si nemohu pomoci v jakkoliv situaci sám, pak je vůči těm, kteří mi pomáhají, ať již z problému nebo k rozvoji, a věnují mi důvěru a peníze, mojí prvořadou povinností naprostá upřímnost.

Na závěr si dovolím několik citátů a alegorií pro ty, kteří cítí zvýšený stres z poklesu nebo pádu.

Za prvé. John Maynard Keynes řekl, že dlouhodobého hlediska jsme stejně všichni mrtví, a moje žena říká, že nemáme brát život příliš vážně, protože z něj stejně nevyvázneme živí.

Za druhé. Z toho někteří jiní klasici, třeba von Hayek, Václav Klaus a já, dovozují, že je určitě prospěšnější zbavit se problémů rychle a za jakoukoliv cenu, než usilovat o jakousi obecnou všenápravu, která ovšem často nastane i bez našeho přičinění, ovšem až tehdy, když už jsou kolem všichni po smrti, a to často i hlady.

Za třetí. Je nesmírně obtížné donutit člověka v problémech, aby jednoduše otevřel pěst, aby jeho ruka mohla lépe vyklouznout z pout, do kterých se dostal, podobně jako opice z příslovečné lahve, ve které svírá v pěsti ořech, dokud ji nechytí. Čím je situace horší, tím je pěst zaťatější a iluze o jejím obsahu větší, až se zdá, že právě ti největší lůzři drží v pěsti briliant nebo zlatý nuget.

Za čtvrté. Bohužel, až příliš často jsme svědky toho, že když se nakonec zaťatá pěst mrtvého člověka zvolna otevře a veškerá pouta, podobně jako snahy pomoci, jsou najednou zbytečné, je dlaň před námi beznadějně pustá a prázdná…

Ani ten upocený ořech…

 

 

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *